Sedmilhářky v posteli 2. S nahatym malym chlapem!

úterý, července 28, 2015 0 Komentáře A+ a-

Čau, Marunko!
Je to ale hrůza, jak jsme nedokázaly nahrát ani video, ani napsat společnej příspěvek, ani vymyslet nějakej rozsáhlejší koncept Sedmilhářek, viď?? A to jsme spolu byly na chalupě asi čtyři dny. Nojo, ale tak ono je to trošku o něčem jinym, když tam jsme samy Sedmilhářky a když tam jsme v plný polní se svýma rodinama, žejo. To už si holt nemůžeme napustit spoečně vanu a dát si v ní víno, protože jdeme radši společně koupat tvoje mimino. Ani si nelehneme do postele a neplácáme nesmysly, protože v posteli leží tvoje dítě a celou jí zabírá!! (No musim říct, že tenhle víkend jsem viděla dvě nejroztomilejší a nejvtipnější věci na světě: Tvůj pidi syn spící v manželský posteli, která je tolikanásobně větší než on, že z toho získáš pocit, že on měří třeba pět centimetrů... A pak Tvůj syn nahatej. Ťuťuťuťu ňuňuňuňuííííííjáááááááá!)
No zkrátka a dobře jsme prostě NEMĚLY ČAS, hele! A já jsem ráda, že vůbec stíhám postnout tenhle příspěvek, než skončí úterý! Protože u nás doma se musí ukízet! Je tady TAKOVEJ BORDEL, že já procházim bytem se zavřenýma očima. Což jako neni uplně snadný, žejo, ve dvoupatrovym bytě. Ale zatim jsem neslítla ze schodů, takže v pohodě. No a tenhle děsnej binec tady máme prosimtě proto, že k nevybalenejm kufrům z Říma (!!!) přibyl takovej ten ''prázdninovej bordel". To znamená: odněkud přijedeš, něco přivezeš, někam to položíš, ale spěcháš, protože za chvíli zas někam odjíždíš, tak popadneš pár věcí z těch tašek, co máš zabalený a přendáš je do jiný. Vybalovat to nemá smysl, dyť to uděláme, až se vrátíme. Musíš zalejt kytky, takže je musíš sundat z horních poliček, jenže spěcháš a už je tam nestíháš vrátit. Prosim tě a k tomu všemu si představ, že přijedeš z Anglie v půl jedný ráno s dvacetiosmikilovym kufrem (měla jsem tam cedulku EXTRA HEAVY, heč), jen ho otevřeš, vyměníš si triko a boty a jdeš pařit do rána na Ú. No a pak se v mrákotách probudíš a během půl hodiny se musíš dopravit na autobus na chalupu. No dovedeš si to představit, tu dřinu?! To prostě nemůžeš nikdy stihnout uklidit, ani kdybys chtěla!!
A teď Ti povim něco o tom svym grandióznim návratů, jak Ty řikáš:
Ještě bych na úvod ráda řekla, že: Nelituji ničeho. Mám spousty zážitků. Strávila jsem čas se svojí skvělou kámoškou z gymplu, která se o mě krásně starala. Měla jsem super večírek s další kamarádkou z dětství. Koupila jsem si nádherný věci v charity shopech a v Primarku. Zase jsem se o sobě něco dozvěděla. Třeba že miluju svoji práci i se všim, co obnáší. A ŽE UŽ NIKDY NECHCI PRACOVAT V KAVÁRNĚ!!!
No ale když se teda vrátíš z Anglie, kde se ti strašně stejskalo, kde tě nikdo neměl rád, všichni na tebe byli zlí a mlátili tě....éééé, dobře, teď jsem se nechala trochu unýst..... No ale kde jsi bydlela v baráku s asi tak deseti uplně neznámejma lidma, kde je to tak drahý, že nejvýhodnější je nejíst a nepít a zůstávat doma, kde nechceš zůstávat doma, protože co tam žejo, kde sice jdeš do Tate Modern a je to zážitek a pak sedíš u Temže a čteš si, ale stejně se o tebe neustále a furt otírá ten pocit, že jsi tam prostě sama, nemáš se o to s kym podělit, nemůžeš si dát se svym klukem v nějaký krásný příjemný kavárničce latté (bez kofeinu s mandlovym mlíkem ale organickym, na místě čerstvě vylisovanym z mandlovníku tvejma rukama a k tomu nějakej supr gluten free sendvič, co je jakoby sladkej, ale jenom agávovym sirupem, co je z toho obchodu, kde prodávaj healthy food, aby se nenakazil těma ošklivejma nezdravejma potravinama z Tesca); kde obsluhuješ šest dní za sebou osum hodin denně Angličany, co se sice strašně usmívaj, ale ty jim tu jejich věčně pozitivní anglickou suprpohodinda náladičku za chvíli přestaneš žrát, kde po tom, co jsi měla šíleně hektickej den a lítalas jak hadr na holi mezi hostama musíš dát hadr na hůl a po těch hostech to musíš celý uklidit VČETNĚ ZÁCHODŮ (můžu Ti říct, že jsem chvíli přemejšlela, že se vyfotim s tim smetákem ty vole a pošlu pohled naší uklízečce. Myslim, že by dostala asi tak dvouhodinovej záchvat smíchu. Ale spíš by tomu nevěřila a myslela by si, že je to fotka z ňákýho natáčení)........no a když se po tomhle všem vrátíš domů a jedeš rovnou na chalupu za svym klukem, jeho dětma, Sedmilhářkou, jejím dítětem a jejím klukem, za mámou našich kluků, za jejich tetou, strejdou, sestřenicí, babičkou, dědečkem, neteřema z druhýho kolene, psama, kočkama, řevem, vřískotem, plínama, odřenejma loktama, hádkama, chaosem u snídaně oběda i večeře; za drzýma pohledama, přemlouváním, překřikováním, ukládáním do postelí, nahánění do sprch, vyhánění na zahradu, nošení mikin, sundávání smradlavejch ponožek, drncání kočárem, až ti upadne ruka, brekem, až ohluchneš; za zoufalstvím, že na tebe ty spratci uplně dlabou, za zoufalstvím, že dlabou i na všechny ostatní, za vyřvánim si hlasivek, za snahou nedostat záchvat smíchu a nepodporovat jejich šílený zlobení u stolu............. To je prostě, abych nebyla nějak přehnaně patetická...... BALZÁM. 
No zkrátka jsem ráda, že jsem zpět, že už mi zas nervy cuchaj moje obvyklý známý věci a ne to, že si furt nedovedu zapamatovat, jaký tlačítko na kase je ten posranej pein au chocolat.

P.S. Ten večírek, jak jsi měla sama se sebou a psala jsi mi o něm.... Buď ráda, žes ho nezažila. My šli včera s P. na večeři a trochu nám to ujelo... a ty kocoviny se fakt s věkem zhoršujou, čéče

P.P.S. Hezky nás ta Týna zase nakreslila, viď? A to má úpal!

P.P.S. A tady máš za odměnu jednu fotku z Camden Town s odpornou sochou Amy